Autor

Mým životním mottem je život žít, nikoliv pouze prožít. Denně tuto myšlenku naplňuji radostí a nadšením, kterou mi dává poznávání světa a zachycování zajímavých a výjimečných momentů z cest prostřednictvím svého fotoaparátu.

Jedny z prvních fotografických krůčků se začaly rodit v časech navštěvování střední školy a díky urgencím spolužáka ke koupi digitálního fotoaparátu. Mnoho dní netrvalo a ve svém osobním vlastnictví jsem mohl uvítat můj první fotoaparát, se kterým jsem se při akcích všeho druhu nemusel dělit s ostatními členy domácnosti, jako tomu bylo u analogového předchůdce.  Digitální kompakt Canon Poweshot A 320 ve stříbrném hávu se stal na téměř 4 roky mým nepostradatelným společníkem při cestách za přáteli, rodinou, odpočinkem a poznáním různých koutů české kotliny i krajin vzdálených. Své první fotografické pokusy jsem zasvětil oblasti kolejové dopravy, konkrétně ostravské tramvajové dopravě a pohyb v kolejišti, u zastávek a na točnách ostravských tramvajových linek se stal pro mne rutinní záležitostí.  Mým fotografickým světem a scénou po čas celého třetího ročníku střední školy byla jen Ostrava, proto se můj patriotismus k mému rodnému městu stále radikalizoval až do tehdejšího léta, kdy jsem i se svým „digitálním“ parťákem vyrazil na svého času pro mne dalekou anabázi do významných měst Česka – Olomouce, Brna, Pardubic a Prahy. Opustil jsem svůj ostravský svět lokálek a prokouknul i skrze hledáček fotoaparátu do přírodních i kulturních krás dalších měst. Vidět, že koleje vedou dál než do úrodné Hané, kraje mých prarodičů, mne nadchlo a probudilo ve mne vzrůstající touhu po poznání nových míst. Ač z mé první legendární cesty vlakem napříč republikou vznikly jen dokumentační a nepublikovatelné snímky, přesto na můj železniční okruh po největších městech Česka v první vozové třídě dodnes s dávkou nostalgie vzpomínám jako na akci, která položila základy k propojení dvou mých celoživotních zálib, fotografování a cestování.

Kdo přemýšlí o krásách země, najde nevyčerpatelnou sílu, která mu vydrží stejně dlouho jako život sám. Je v tom stejně skutečná krása jako ve stěhování ptáků, jako v síle odlivu a přílivu, jako v poupěti a předjaří. Je to krása v pravidelných refrénech přírody, jako že po noci přijde další ráno a po zimě zase jaro.
Rachel Carson (1907 – 1964)

Zvuky z železničního provozu i hlášení nespočtu stanic i malých venkovských zastávek země České se staly standartním koloritem všech mých uskutečněných cest. Stále větší a větší množství času tráveného v prostředí české železnici v kombinaci se studiem dopravy na střední škole vedlo k stále hlubšímu vztahu k železnici a touze ji zachytit ve svých snímcích. K čemuž přispělo i objevení webových stránek, věnovaných těm, kteří svůj volný čas věnují fotografování všeho, co lze na kolejích spatřit. Trainspotteři – lidé čekající dlouhé minuty a někdy i hodiny na očekávaný vlak na co nejlépe vzhledem ke kompozici a atraktivitě okolí zvoleném místě. Jedním z nich jsem stal i já.

První fotografie železničního světa mašinek, technických vozidel, vagonků a všeho co mělo s železnicí alespoň nějakou souvislost byly výsledkem nepříliš velkého úsilí při focení z nádražního prostředí. Tedy vystup z vlaku, pár kroků na konec nástupiště, jede vlak, blik a je to. Často užívaná fráze i v jednoduchosti je krása v tomto své uplatnění příliš nenašla. V běhu času jsem postupně opustil i prostor nádraží a fotografie už nebyly jen obrázkem kolejnic a nádražních budov, objevily se mosty, tunely, viadukty, krajina malebná i dramatická, rozlehlá hanácká rovina i hluboké šumavské lesy. Vrchol svojí éry nejpůsobivějších a dodnes obdivovaných snímků můj digitální kompakt napsal v mrazivých dnech ledna roku 2006 a prvního letního měsíce téhož roku. V prvně jmenovaném případě jednalo o fotografické výpady do jesenických a beskydských kopců a údolí, kde jsem za asistence idylicky zasněžené horské krajiny a zároveň třeskutých lednových mrazů „lovil“ vše co jelo na kolejích až do doby, než stín pokryl můj „revír“ a můj vlak pro cestu domů vjel do stanice. Možná méně idylicky a květnatě, avšak stejně památně nelze nezmínit letní událost fotograficky glosovaného roku 2006. Burácení dieselových motorů v malebné české krajině, párek v rohlíků nebo hamburger jako občerstvení u „hladových oken“ mnohých měst na toulkách po Čechách ani zarostlé nikomu nepatřící plochy u mnohých míst v okolí železnice ….. nic z toho.  Realita byla jiná a zcela nová. Nová a doposud nepoznaná zahraniční. „ Dobrý den, jednu sítovou jízdenku Eurodomino pro Rakousko na tři dny“ jsem ze sebe vysoukal u pokladny v Ostravě a držel v ruce jsou první zahraniční jízdenku a společně se svým kamarádem toužícím po stejném železničním zahraničním dobrodružství jako já, jsem byl připraven vrhnout se po hlavě novému poznání a zážitkům do země Západu – Rakouska.  V ruce jsem držel nepohodlnou ruční tašku s osobními věcmi svým množstvím rovnající se měsíčnímu pobytu v ruském gulagu. Co naplat, ráznému slovu rodičů nebylo radno odporovat. 3 dny, 4 významná města, přes 5 jízd vlakem denně a nespočet momentů, kdy jsem úžasem chtěl zastavit čas, vše pro mne bylo nové a nevšední, nové mašinky, jiné vozy, čistá města a téměř pohádkově udržovaná krajina. Fotografie až na legendární kolekci z brenerské dráhy, rozmazané, neostré, nekvalitní a nepůsobivé, ale přesto, díky Pepo. Stálo to za to. Fascinován touto alpskou zemí jsem byl na tolik, že až do léta 2007 jsem ji zůstal při svých zahraničních cestách věrný. Léto roku 2007 přineslo touhu nahlédnout za mohutné alpské velikány opěvovaného Rakouska a také touhu po kvalitnějších fotografiích. „Nikon D80, objektiv Nikkor 18-70 a fotobrašnu, ještě něco si budete přát?“ zaznělo 6. Července pod černou klatovskou věží v prodejně fotoaparátů. Tato bezvýznamná slova jednoho bezvýznamného prodejce započala novou éru fotografování významných momentů z cest , ze setkání s přáteli, rodinných okamžiků a všeho zajímavého, co stojí za to, aby bylo zaznamenáno na paměťové kartě. Jak to byla velká premiéra, tak to byla i neméně velká derniéra. Okamžik kdy má fotografická výzbroj upustila své místo novému vládci mých fotografických myšlenek a nápadů – zminovanému fotoaparátu Nikon D80. A o tom že to byl ostrý start mého stálého společníka na cestách svědčí má nejdelší, nejdiskutovanější a taky psychicky a fyzicky nejnáročnější zahraniční přes 3 týdny trvající cesta napříč Evropou – Eurotrip 2007.

Ptáte se a kdy jsem udělal svou první „zrcadlovkovou“ fotografii? Odpovím. V Berlíně na hlavním nádraží, začátku mé evropské cesty …. pršelo, velká mohutná mračna dusila chladné a větrné počasí u země, já uchytil fotoaparát do ruky, zaměřil cíl, zmáčknul a vyfotil. Vznikla nepříliš ostrá, deformovaná … prostě fotka, kterou jsem vedle Mony Lisy v Louvru nevystavil. Ale co je nejpodstatnější bylo to 24 hodin od momentu, kdy jsem v Klatovech uviděl něco, co mi změnilo život a umožnilo mít něco svého za co jsem pyšný – své fotografie z mých cest po světě, se kterými se chci prostřednictvím tohoto webu podělit podělit s návštěvníky.

Fotovýbava:

Fotoaparát:	Nikon D80
Objektivy:	Nikkor 18-70 f/3.5-4.5
	Nikkor 50mm f/1.8
	Nikkor 55-200mm f/4-5.6G ED
Ostatní:	HOYA HMC UV0-Filter

Významné momenty mého dosavadního cestovatelského a fotografického života

• Srpen 2004 – koupě prvního digitálního fotoaparátu Canon PowerShot A320
• Červenec 2004 –první životní cestování vlakem po městech ČR v rámci sítové týdenní jízdenky.
• Leden 2006 – fotografování na beskydských a jesenických železničních tratích při největší sněhové nadílce v mém životě
• Červenec 2006 – první životní vycestování za hranice do země Západu – Rakouska, s kamarády a čistě fotografickými úmysly.
• Červenec 2007 – Výměna digitálního kompaktu za digitální zrcadlovku Nikon a uskutečnění legendární třítýdenní tour napříč celou Evropou – Eurotrip 2007
• Leden 2009 – první životní cesta letadlem, podniknutá do ukrajinské metropole Kijeva
• Červenec 2009 – druhá a opět třítýdenní železniční tour po Evropě, zaměřená hlavně na Francii a Skotsko.  Na rozdíl od prvního Eurotripu, tentokráte nikoliv sám, nýbrž s přáteli.